1/100 - Písmena všude

Mám jednu teorii. Neplavala jsem v plodové vodě, ale v písmenkové polévce. Protože písmena mě zahrnují odmalička. Číst jsem uměla ještě dřív, než jsem šla do školy, psaní všeho možného i nemožného mě táhne k sobě, ať už inspiraci mám, nebo ne. Píšu, i když nemám o čem, a pak se naštvu, protože to nedává smysl. (Další otázka je, co vůbec dává smysl, ale to tady radši rozebírat nebudu.)

Pak taky miluju křížovky. Jako menší jsem od mamky dostávala spoustu dětského luštění - Míša, Velká kniha pro malé luštitele apod. Nějak mi to zůstalo doteď. Zrovna teď denně škrtám jednu osmisměrku za druhou, brala jsem si křížovky i do školy pro rozptýlení, abych tam někdy neusnula.

Co se češtiny týče, miluju ji. Pravopis, gramatiku, to opravuji s nadšením, i když se občas chytám za hlavu, jak někdo mohl uveřejnit něco, kde napáchal pět chyb na dvou řádcích. (Nikdo učený z nebe nespadl, a pokud ano, stejně to nepřežil.)

Ráda si se slovy jen tak hraji, tvořím a doufám, že na tom postavím kariéru. Vždycky se najde nějaký způsob, jak se někde z jazykového hlediska přičinit.

Pro psaní jsem se pravděpodobně i narodila, protože si nedokážu představit, že bych žila bez tvoření. Ať už je to povídka, báseň, ať se rýmuje, nebo ne, klidně i něco delšího, vždycky mi to příjemně zpestří den. A když jsem momentálně bez inspirace, šílím.

Občas něco napíšu pro rozptýlení i v angličtině. Ale to už zasahuje do další radosti, o které se zmíním zase někdy jindy.