Cesta do rodného města

Před pár dny jsem se rozhodla zajet si do svého rodného města. Začalo mě to tam lákat, převážně z důvodu, že jsem tam nikdy nebyla sama. Vždy jsme tam jeli jako rodina společně a rovnou to spojili s návštěvou příbuzných. Dnes jsem tedy nasedla do vlaku a ujížděla desítky kilometrů za malým světem, jehož světlo jsem viděla jako první.

S cestováním vlakem jsem doposud také neměla kdovíjaké zkušenosti, většinou jsem kamkoliv jela hlavně autobusem. Tak po dnešním dni mohu sama sobě darovat imaginární diplom, že jsem pokaždé nastoupila do správného vlaku a podařilo se mi také správně vystoupit.

Nejprve jsem čekala, že hodinová přestávka mezi vlaky mi bude na obtíž, ale mýlila jsem se. Ráno to bylo obzvlášť nádherné. Město se probouzelo, já seděla na náměstí, vedle mě v kašně zurčela voda a já se nořila do napínavého příběhu města Emberu. Moc lidí okolo nechodilo, a když už, vypadali dobře naladěni. (Původně jsem jela s vedlejší záminkou, že se mi během dne podaří knihu dočíst. Nepodařilo.)

Pokračovala jsem pak vlakem, co působil velice roztomile. Když jede jen jeden vagón a zároveň cestuje malý počet lidí, líbí se mi to. Byl i jiný než ten, kterým jsem jela první trasu do přestupní stanice. Větší okna, jemnější sedačky, otevřenější prostor. Místo dívání se z okna jsem se opět začetla. Stránky v kapitole mi vyšly akorát, takže těsně před příjezdem se mi podařilo se dostat skrze hlavní téma kapitoly, ne zrovna nejveselejší.

Pak následovala cesta městem. Věděla jsem přesně, v které jeho části strávím většinu svého výletu - v překrásném parku, jehož zadní části se začala správa města obzvlášť věnovat, a tak jsem se vydala na průzkum dříve prázdných cest. Dnes tam už rostou rozličné květiny, čeká tam výstava obrovských kamenů spolu s jejich popisy, z rohu vyhlíží krásný altánek a další a další.

Prošla jsem si také obchodní dům, aniž bych si něco koupila, hlavním cílem byly eskalátory - mé vzpomínkové jízdy z dětství. Když jsem u prarodičů trávila týden prázdnin, téměř denně jsem se toužila projíždět po dvoupatrových jezdících schodech. Pro malé dítě ohromný zážitek.

Vrátila jsem se zpět do parku, kde jsem strávila další dávku času. Někde z dáli se rozezněly jemné tóny, vydala jsem se na průzkum. Za rohem jsem našla skupinu lidí u provizorního altánu, jak sprejují nejrůznější obrazce a motivy na velké prázdné plochy k tomu předem určené. Velice se mi to zalíbilo, připojit se mohl každý, ale jen s tím, že měl vlastní návrh. Nedalo mi to a trochu jsem to zdokumentovala.

Nakonec mě ven z krásné zeleně vylákaly trhy probíhající na náměstí. Vůně trdelníku se linula mezi stánky jako doprovod nádherného počasí. Nejvíce mě zaujal stánek, kde velice milá a upovídaná paní prodávala zdravé jídlo a doplňky - do oka mi padly mandaly vyvěšené kolem stánku. Nabízela i ručně malované, ale já si nakonec vybrala tištěnou, s jarními barvami, co mě téměř až hypnotizuje. K tomu jsem přidala i záložku v barvách čaker.

Jako další památku na tuto cestu jsem si odvezla i pírko, co jsem našla na kraji chodníku - hned po příjezdu putovalo do květináče k malé srdcovité rostlince.

Původně jsem plánovala, že se vrátím co nejpozději, abych si uvolňující atmosféru tohoto města užila co nejvíce, ale do plánu se mi vkradla bolest hlavy ze sluníčka a nedostatku tekutin. (Tu se mi podařilo zahnat až doma menším přísunem spánku.) Takže jsem vyrazila domů prvním spojem, co se nabízel. I tak jsem se domů dostala až o půl páté.

Ty jemné pocity, které ve mně návštěva vyvolala, mnou zněly opravdu jako hudba. Procházela jsem se s takovou lehkostí, nepochybujíc o tom, že tam zkrátka patřím. Možná bych se tam i v budoucnu byla ochotná přestěhovat. Ale je tu i jeden další konkurent pro bydlení, a tak záleží, kam mě osud zavane.