Jeden z těch super papírů do sbírky

Je to již třetí rok, kdy se za mnou zavírají dveře střední školy a já držím v ruce papír o úspěšně zakončeném školním roce. A navzdory předešlému článku to zvládám s klidem (poprvé za tu dobu).

Dnes to je poprvé (co se střední školy týče), kdy přechod škola/prázdniny zažívám v pohodě. Moje včerejší přání zpomalit přemýšlení na 10 km/h se pravděpodobně vyplnilo. Protože každý den může být něco jinak. Dnes jsem tady a zítra můžu být taky někde úplně jinde.

Také mi hodně pomohlo vzpomínání na Audrey Hepburn ve filmu Snídaně u Tiffanyho. Několik jejích hlášek se mi připomnělo ve chvíli, kdy jsem se už ocitala na hraně a mohla zase spadnout. Díky ní jsem dnešní den ustála lépe, než bych čekala.

Nevím, jak to Audrey dělá, ale je to skutečně neobyčejný zážitek sledovat ji, číst její citáty a podobně. Jako by to byla ta chybějící ženská část, čistý vzor, co mi odmalička chyběl. I když je momentálně uprostřed nějaké role, to, co z ní vyzařuje, neskryje. Díky ní se mi v hlavě uspořádalo pár myšlenek, mezi nimiž jsem vedla neúspěšný několikaletý boj.

Pamatuji si, jak jsem to před rokem měla v hlavě rozházené a nevěděla, co s tím. Teď jako by se mi podařilo seskládat obrovský kus puzzle, kam díl se jménem Audrey padl tak dokonale, že mi odkryl další možnosti. Momentálně asi není jiná možnost, jak jí vzdát díky, než slovy vyřčenými tam nahoru.

Ve svém volném čase plánuji číst pár knih k maturitě, pak také Město Ember, které je již věrně připraveno k akci, tvořit a posunout se zase o krok či dva dál, sledovat filmy a trochu výletovat. To, co bude mezi tím vším, je velká neznámá, na kterou se koneckonců také docela těším.

Ono to neznámo láká mnohem víc, než když je vše nalinkované, no nemám pravdu?