Kdo ví

Nevím, jestli jsem připravená vstávat přes měsíc s vědomím, že mám volno. Že nemusím absolutně nic. Naštěstí mě v srpnu čeká brigáda, ale co do té doby?

Prázdniny u mě nikdy nebyly nejšťastnější způsob trávení času. Jsou moc dlouhé, předlouhé. Nejradši bych ten čas využila co nejefektivněji, ale zároveň mě nenapadá, jak se zabavit na každý den. Zatím se mi hlavou honí jen túry. Ráno si sbalit malý batůžek a vrátit se až k večeru.

Kdybych alespoň mohla být sama, když už mě čekají ty prázdniny. Ale v mém okolí stále někdo je. Když jsem ve škole nebo kdekoliv venku, nevadí mi to. Ale doma je to něco jiného. Stále tu slyším a cítím přítomnost členů rodiny. To je taková samota-nesamota. To mi už leze krkem.

Bylo by super mít kamaráda nebo kamarádku, co by se mnou byli ochotni vyrazit na dlouhou pěší túru. Kdo by se mnou objevoval okolí jiným způsobem, než je jízda po silnici.

Hádám (a doufám) že tohle jsou mé poslední prázdniny. Příští rok už snad budu zaměstnaná. A tak se pokusím udělat to nejlepší, co můžu, ač momentálně mě moc způsobů nenapadá, jak co udělat.

Alespoň ten zítřek si tedy užiji, když je to poslední červen, který strávím ve škole. Za rok mým konečným měsícem se stane květen. Možná předbíhám samu sebe, měla bych zpomalit. Takových 10 km/h je pro mysl, mám dojem, ideálních.