Proč už mě nebaví číst návody, jak žít

Od levných časopisů za deset padesát po esoterické knihy, internet nevyjímaje. Už jsem nějaké ty publikace i články četla a zhlédla videa. Došla jsem k jednomu závěru - stejně si všechno udělám podle sebe.

Netvrdím, že jako inspirace to stojí za houby, počtení je to pěkné, dojde i těm "aha" momentům, ale co si nevyzkoušíte, to stejně zapomenete. Proto se člověk ze zkušeností naučí nejlíp, a to těch svých.

Možná je to tvořené s dobrým úmyslem lidem pomoci, možná je to matoucí i pro samotného autora. Kdo ví. Dříve jsem si sepsala seznam knih, co jsem přečetla a co mě zaujaly. Jenže jakmile si nějaké odporují, pak je to čtenář, co si v tom musí dle vlastního úsudku udělat jasno. K ničemu je to tehdy, když se v době čtení jedné knihy ubíráte tímhle směrem, ta následující vám to vyvrátí, zapochybujete a jedete v něčem novém.

Také jsem si to zkusila, mávala jsem sebou zleva doprava, od severu k jihu, zkoušela, co se dalo. Jednoho dne toho na mě bylo příliš a já místo toho, abych si udělala vlastní závěry, jsem vše vyhodnotila jako špatné a upustila ode všeho - následovalo bolestné období v propasti, ze které mě žádný mahárádža s knihou nevystrkal. Musela jsem to být já, kdo udělá první krok.

Ano, pak následovalo další období četby. Knihy, knihy, knihy. Jedna, druhá, desátá. Slova a písmena, číslice, údaje, další a další.

Tentokrát jsem se naštěstí díky své předchozí zkušenosti s propastí nenechala tak moc strhnout a časem si vybudovala určitý odstup. Zjistila jsem si dostatek informací k tomu, že v důsledku jsem to já, komu můžu věřit, protože jsem to jedině já, kdo mě může učinit šťastnou.

Protože ne knihy, ale ta propast mě naučila a posunula. Vidět na vlastní oči věci a učit se z nich. Zažívat je a být jim blízko. Písmena jsou fajn, ale jako návod na míru nevystačí ani náhodou.

Teď jsem za tu propast vděčná, protože se ubírám svojí vlastní cestou, svými sny. Bez té propasti bych se nevyhoupla tam, kde jsem teď. Ale kde vlastně jsem? Poznám to já? Pozná to vůbec někdo? Možná je to i fuk...

Občas je mi líto, že musím sledovat, jak se pár lidí v mém okolí točí v kruhu. Možná čekají na záchranu zvenku, z knih, internetu... Přitom jim nikdo jiný než oni sami nepomůže.