Zvláštně roztříštěný svět Tumblru

I já tam mám svoji minulost. Půl roku jsem přispívala v anonymitě na ten blogový portál, snad nejrozšířenější na celém světě. Fascinuje mě, že jsem se z těch spárů dokázala dostat. Svojí přátelskou tváří je to poněkud návyková záležitost.

Patřila jsem mezi ně. Psala jsem články v češtině, našla jsem tam spoustu lidí (taktéž českých), s nimiž jsem rezonovala na stejné frekvenci. Všichni jsme byli zamořeni vlastními myšlenkami, neschopni se jich zbavit, s depresemi až na půdu, táhlo nás to jen k našim blogům a destruktivnímu způsobu života.

Teď, po dalším půlroce, kdy jsem procházela a stále procházím svojí vlastní duševní čistkou, jsem tam ze zvědavosti zamířila znovu. Minule to taky byla "jen" zvědavost. Jen dva prstíčky si ohřejeme a hned zase půjdeme. A pak jsem tam tvrdla rok se slzami v očích. Tentokrát se už tak zviklat nenechám.

Protentokrát jsem si tam chtěla založit blog v angličtině, abych se nejen procvičila, ale zkusila si, jaké to je komunikovat s lidmi v angličtině. Bohužel síť je moc velká, anglických blogů málo, odezva žádná. Tak jsem to po nějakém čase vzdala a přepnula zpět na češtinu. Objevila jsem tam staré známé i nové, ale i ti noví mi připadali stejní.

Ve svých depresivních světech se šílenými obrázky trhajícími duši i tělo. Zvědavost mě nutila zacházet dál.

Na jednom blogu jsem našla svoji dávnou krátkou básničku, pár lidí si ji přeposlalo na blog, i když ten můj je už dávno smazaný. Nejprve jsem si toho nevšimla, že je moje. Přečetla jsem si ji a tak zvláštně mě uvnitř zahřálo, připadala mi známá. Až když jsem si zjistila, z jakého blogu původně pochází, usmála jsem se a byla šťastná. Že mi verše jdou a že tyhle zrovna byly pravdivé, možná z toho období, kdy jsem se začala "probouzet k světu".

Jenže čím ostřejší světlo září, tím temnějí stíny se tvoří.

Moje cesty skrze blogy pokračovaly dál. Tam na mě vykoukl článek, krátký dopis, který tentokrát nepatřil mně, psala ho ta holka. Ale uvnitř mě se otevřela ranka, co už srůstala. Já si tedy myslela, že už je pryč i ta jizva. Ale znovu se uvnitř mě něco odehrálo, jenže místo zahřátí se jednalo o mrazení, jako když někdo skřípe nehtem o tabuli. Mluvila mi totiž z duše, nebo spíš z hlavy, protože tohle duši škodí... Tohle vymyslela hlava. Ale i tak to putovalo skrze moji hlavu níž až k srdci. A tam to zabolelo.

Zabralo mi to pár hodin, než jsem se toho opět zbavila a ujasnila si pár věcí, o kterých jsem ze staré známosti s tou bolestí na chvíli zapochybovala. Ale zdá se, že se zase stavím na nohy a jdu tou cestou, o které vím, že je správná. Možná ještě trošku vrávorám. Ale jedno vím jistě. Pokud někde chci mít blog v angličtině nebo v jakémkoliv jiném jazyce, na Tumblr to nebude. Příliš to svádí zapadnout zpět mezi ně. Znovu. A to už nechci. A tak svůj nový blog smažu, jako by neexistoval, a budu se raději věnovat těm českým na českých serverech, kde existují i lidé se skutečnými úsměvy.

Situace z mojí hlavy, která se mi přehrávala už tolikrát, ale já jí to zatrhla, až byl dotyčný skutečně překvapen:

A představa je fuč. Už ví, že mu nevěřím. Nebyl to on, kdo se mi honil hlavou. Byly to mé domněnky, tak dlouho živené nadějí a přílišným chtěním.